Setkání po 60.letech a světové setkání mládeže

(Odsun nebo vyhnání? Jak je ten svět malý.)

V roce 2009 jsem absolvoval v Centru pro rodinu a sociální péči v Brně kurs pro animátory seniorů a námětem závěrečné práce jsem zvolil příběh, který se odehrává i během naši cyklopouti do Kolína nad Rýnem v roce 2005. Původní text jsem trochu upravil a nabízím k přečtení. Stanislav Kodys, Žďár nad Sázavou, červen 2010

Před válkou žilo v Československu 3,1mil. osob německé národnosti. 300-500.000 sudetských Němců padlo,nebo bylo zabito při válečných událostech. 300.000 Němců uteklo, na pokyn Hitlera, samo před postupující Rudou armádou, 400.000 jich bylo vyhnáno při tzv.divokém odsunu ihned po válce, počet nezvěstných je odhadován na 200.000. V letech 1945-1946 následoval potom organizovaný odsun,kdy bylo , podle pamětního spisu,který obdržel počátkem roku 1947 prezident Beneš, odsunuto 2 170 598 Němců. Německé obyvatelstvo zde žilo po staletí stejným způsobem, jako obyvatelsko české národnosti. V blízkosti JIhlavy žili obyvatelé německé národnosti asi v 30 vesnicích a první sem přišli již ve 13.století. Koncem války se však vše zcela mění.Blíže ke dvěma případům. které zn_e1m z vyprávění a které jsem, co by velmi malý, prožil. Lidé před vlastním odsunem byli vystěhováni ze svých domovů, museli tam zanechat veškerý majetek a museli pracovat na hospodářstvích v jiných vesnicích. Narodil jsem se v roce 1943, v jedné vesnici poblíž hradu Roštejn, jako nejstarší z pěti dětí. Doma jsme měli středně velké hospodářství. Moje matka pocházela ze sousední vesnice. K nedělnímu odpolednímu programu často patřily návštěvy, říkávalo se "jít na besedu".Často jsme chodili k mé babičce a dědovi z matčiny strany, cesta pěšky se krátila"po pěškách" a trvala asi třičtvrtě hodiny.V nedělním dopoledni po ní chodili lidé ze sousední vesnice k nám do farního kostela. I cesta byla zajímavá, kus vedla přes les. Jednou v zimě jsme viděli stádo srnek, které shánělo potravu u plotu obory. Co kdyby tam byla Líza?(Ochočená srnka utekla jednomu hajnému z hájovny). Zavolali jsme:"Lízo,Lízo!". A skutečně, k našemu velkému překvapení se jedna srnka oddělila od stáda a přišla k nám,ozdobena známkou na krku. Ani jsme ji neměli co dát. Na podzim roku 1945 přišla pracovat na hospodářství rodičů mé matky Elisabeth Schwarz(pocházela z jedné vesnice u Jihlavy), bylo jí tehdy 27 roků. Její rodiče a sestra pracovali v jiném domě, nedaleko. Matka mi vyprávěla, že obě sestry se v neděli odpoledne scházely v domě rodičů mé matky a velmi rády si se mnou hrály a staraly se o mne.Slečna Elisabeth byla brána jako člen rodiny a proto ve svých pozdějších dopisech na tuto dobu ráda vzpomíná. Začala psát až po smrti svých rodičů, snad si nepřáli, aby psala. Po smrti svých rodičů žila později spolu se svou sestrou v malém domku v Kleinostenheimu v Německu. V roce 1946 nebyli v Německu příliš vítáni, bylo tam málo jídla. Nevdaly se, žily velmi skromně. Korespondence s rodinou Gregorovou(asi 3 krát ročně a občas zasílané balíčky) byly asi jediným spojením se starou vlastí. Ráda vzpomíná i na vánoce 1945, kdy ji moje babička koupila vlnu a ona si mohla uplést ponožky. Něco více zůstalo již v mé paměti na odsunuté Němce, které otec dovezl v létě 1946 a žili a pracovali u nás. Paní Schrödrová se třemi dětmi, nejstarší Hanzi (12-13let), mladší pak Lojzi a Frída, otec rodiny se nevrátil z války. Otec ještě dovezl jednu paní, která už byla stará, nepatřila k této rodině a už nemohla zastat žádnou práci, tak ji nikdo nechtěl. U nás umývala nádobí.Mě už byly tehdy 3 roky, tak jsem všechny volával k obědu, možná, že mě tehdy už naučili nějaké to německé slovíčko. Trochu si také pamatuji, že nejstarší Hanzi se pokoušel vyrobit u stodoly holubník,což jsem dost obdivoval, my jsme holuby neměli. Z vyprávění matky vím, že 13letý Hanzi se rád točil kolem koní a otci s nimi pomáhal. Náš pár koní měl velmi rozd 'edlnou povahu: vraník Rap byl klidný a dobrák, naopak před ryzákem Fuxem se musel mít člověk na pozoru. A jednou tak Fux vzal chudáka Hanziho za oblečení do zubů(včetně jeho velkých bot-muselo se nosit co bylo) a zatřepal s nim ve vzduchu. Na štěstí vše dopře dopadlo a Hanzi byl zdráv, ale i vyškolen. Jídla tehdy mnoho nebylo, byl však chleba , sádlo a paní Schrödrové bylo tolerováno, že když dojila, dávala potají pít svým dětem nadojené mléko z plecháče. Když potom před vlastním odsunem rodina od nás odcházela,dostali na cestu i bochník chleba(zčásti se vydlabal a dovnitř se dalo sádlo). Z jiných zdrojů se ale ví, že jim to bylo , než byli navagonováni( ve stanoveném počtu do vagonu a ty potom byly ve vlaku s určeným počten vagonů...), často odebráno(oficielně měli povoleno m ít pouze zavazadlo 50 kg, později snad 70 kg) Tato rodina se s mou matkou a rodinou mého bratra zkontaktovala a loni, po 62 letech navštivili náš dům, místo,kde před odsunem krátce pobývali. Paní Elisabeth se potom před vlastním odsunem dostala se sestrou a rodiči snad do sběrného tábora v Plzni, kde se již neměli dobře. V samotném válkou zničeném Německu potom nebyli dobře přijati,snad je i vyháněli a říkali jim:"jděte si odkud jste přišli". Oficielně se u nás hovoří o" odsunu"(Verschiebung)-odsunujeme ale většinou věci , s lidmi bychom měli jednat jinak. Je proto vhodné nazývat věci správným jménem a připustit to, že ve skutečnosti šlo o" vyhnání"(Vertreibung) se všemi důsledky- počínaje zpřetrháním po staletí budovaných lidských vztahů, domů, opuštění staletých tradic a rodových kořenů .Opuštěné vesnice byly sice nějak zaplněny-obyvateli, kteří zde neměli své kořeny. Dodnes žalují zničené a chátrající kostely a zcela opuštěné hřbitovy se zpustlými hroby(zvláště v pohraničí). Svalovat vše na kolektivní vinu a odpovědnost za válečné události zde zřejmě, zvláště z dnešního pohledu, neobstojí. Závěrem k tomuto problému ještě několik slov z nedávné konference Sdružení AG, kdy byla panu kardinálovi Vlkovi udělena "Medaile smíření Ackerman Gemeinde". V česko-německé promluvě i následujícím programu pan kardinál připoměl zkušenosti z minulého století, kdy ideologie lži a nenávisti přinesly nejvíce neštěstí. Začarovaný kruh lze proměnit jedině odpuštěním a smířením. Ne vážením na lékárnických vahách, ale vše dát stranou. Tato zkušenost má prorocký význam, dává naději a perspektivu, potvrzení hesla:"Aby všichni jedno byli." Vraťme se nyní zpět k paní Elisabeth, která se již, zřejmě pro své stáří, s dopisy odmlčela. V srpnu 2005 se koná v Kolíně nad Rýnem jubilejní 20.světové setkání mládeže a "Orel" Uherský Brod organizuje,pod vedením Petra Gabriela, na toto setkání zatím asi svou nejdelší cyklistickou pouť: z Chebu do Kolína nad Rýnem. A protože Aschaffenburg, kde paní Elisabeth nyní žije v pečovatelském domě, leží na trase jedné z etap(Wertheim-Frankfurt),tak krystalizuje i myšlenka setkat se s paní Elisabeth, po 60 letech ji navštívit. Můj přítel Joachim z německého Sprembergu ještě telefonicky ověřuje pobyt paní Elisabeth, přímo s ní již ale nemluví, pouze s ošetřovatelkou . Popisovat celou cyklistickou pouť, přijetí v cílových místech našich etap, kouzlo cyklistických stezek kolem řek (Mohan,Rýn),předprogram v diecézi Trevír s biskupem Marxem(mimochodem z Trevíru pochází i jiný Marx, jménem Karel, aplikaci jeho učení v komunistické režii zažívala naše generace u nás i na vlastní kůži), to vše by zabralo mnoho místa. Zmíním na př. Bamberg, kde končila asi naše nejnáročnější etapa.Přijetí anglickými sestrami v zařízení kde provozují gymnazium a reálku, s vydatnou( i když pozdní) večeří , z nás smývá únavu. V neděli potom, po ranní mši svaté,nás sestra M.Claudia CJ doprovází do katedrály, do Kaple hřebu ze sv.kříže. Potom pokračujeme do františkánského kostela, vyzdobeného přírodními motivy. Před kostelem je dalš í zajímavost: velký záhon, kde jsou soustředěny a pěstovány rostliny se kterými se setkáváme v bibli.. Asi po týdnu procházím v přeplněném Kolíně n.Rýnem jednou tižší ulicí a sestru M.Claudii potkávám...("Jak je ten svět malý") Naším hostitelem v diecézi Trevír byla .farnost Vallendar, nedaleko Koblence. Se synem jsme bydleli v rodině pana Kapse, mimochodem také odsunutého z Polska(Slezsko), který se svými rodiči chodíval na pouť do Zlatých Hor k Paně Marii Pomocnici. Toto poutní místo u nás bylo za totality zcela záměrně, do posledního kamene zničeno a mělo být navždy vymazáno z paměti. Nyní je obnoveno a pan Kaps s rodinou se tam mohl opět podívat. Ale to již předbíhám. Musím se vrátit zpět k etapě do Frankfurtu. Jedeme po levé straně Mohanu, i když stále z kopce po toku řeky, je dobré jet ve skupinkách. V údolí větších řek, zvláště těch , které směřují k západu, fouká často protivítr a tak je dobré, zvláště pro staršího, svézt se občas na konci skupinky, potřebujete k tomu jen polovinu sil. Před mostem na Aschaffenburg, který leží na pravé straně řeky, ještě zkoušíme z mobilu volat do charitního domu, ale spojení nefunguje. Půjčujeme si tedy od kolegy ,pana Hrušky, fotoaparát,a s tím, že do Frankfurtu dojedeme později se od naší skupinky oddělujeme. Po kilometrech cesty po cyklistické cestě, kde není cyklista ničím rušen, se vracíme do městského provozu. Musíme opět dávat pozor na značky, dodržovat dopravní před pisy, i když jedeme po vyhrazené trase pro cyklisty platí pro nás světla na křižovatkách atd. Ne vždy se mi to daří, zvládnout s plnou pozorností tento rychlý přechod. Díky Bohu, díky pozornosti a ohleduplnosti řidičů a díky našemu andělu strážnému, zvládáme nakonec tuto změnu bez újmy na zdraví. Podle plánku nacházíme domy s pečovatelskou službou, vedle parku. Patří některé z evangelických církví a cíl naší cesty je až ve třetím z nich. Ohlašujeme se ve vrátnici, kde dostáváme i informaci ve kterém poschodí má pokoj paní Elisabeth a máme se ohlásit u sestry v poschodí. Cestou v přízemí zahlédnu, podle oblečení, římsko-katolického jáhna i zde v zařízení evangelické církve. Ano, spolupráce církví, je zde v Německu obvyklá. Zažíváme to potom na př. i ve Vallendaru, kdy první večer trávíme v zařízení evangelické církve. A při svém pobytu u mého přítele ve Sprembergu jsem chodíval na nedělní mši do evangelického kostela( v 7.30 hod. zde byly katolické bohoslužby a v 9.00 hod. potom evangelické), potože katolický kostel je od této části města daleko. Vyjíždíme výtahem do příslušného poschodí, ošetřující sestra nás informuje o komunikačních schopnostech paní Elisabeth(slyší více na pravé ucho) a uvádí nás do pokoje a ponechává nás s paní Elisabeth. Velký pokoj, vše perfektně čisté, proti velkému oknu polohovací postel, natočená tak, aby byl od stěny možný snadný přístup k pravé straně, kde paní Elisabeth lépe slyší. Šedovlasá,drobná, 87 letá stařenka. Podáváme si ruce, zdravíme se, začínáme německy, ale brzo se přechází do češtiny(jak dlouho již asi paní Elisabeth česlou řeč neslyšela ?). Vyřizujeme pozdravy od Gregorových a mojí matky, připomínám jak se o mně vždy v nedělních odpolednech, při našich návštěvách, staraly. Zmiňuji se i o cíli naší cesty , setkání mládeže v Kolíně, kterého se zúčastní i svatý Otec, papež Benedikt. Paní Elisabeth je naší návštěvou mile překvapena, ač již slabá, pookřála.Děkuje za pozdravy rodiny Gregorovi a nechává je pozdravovat.Konstatuje překvapení"Jak je ten svět malý", to, že jsme se mohli setkat Vzpomíná jak ji tam bylo dobře, jako mezi svými. Vidím, že je o ni velmi dobře postaráno-mimo přikrývky ještě bílá, asi vlněná pletená dečka, pod kterou si může schovat ruce , aby jim bylo tepleji. Na tabulce nad postelí ještě nějaké upozornění, snad jak ošetřovat paty.Necháváme tam nějaké písemné materiály v němčině,co by jí někdo mohl přečíst o jejím rodném kraji. Než se rozloučíme, ještě syn pořizuje fotografii. Loučím se polibkem a stiskem ruky. Paní Elisabeth s omluvou, že již nemůže chodit, se s námi loučí opětovaným pozdravem:"S Pánem Bohem". Vrátili jsme se opět na naši trasu,.cyklistickou stezku na levém břehu Mohanu.Cyklistické stezky kolem řek vedou i městy, ale provoz zde houstne-přibude nejen cyklistů a celých rodin na kolech, ale i bruslařů na kolečkových bruslích. Musíte dát pozor nejen na ty mladší, ale i na ty odrůstající, kteří víc riskují, aby nedošlo ke kolizi. Cíl naší etapy ležel až na druhém okraji Frankfurtu a spolu s jedním naším opozdilcem a za vydatné pomoci místních jsme našli naši ubytovnu už za tmy. Těší mě, že jsem se mohl s paní Elisabeth Schwarz po 60.letech setkat. Bohu Díky. Ano setkání bylo i pro paní Elisabeth velmi silné-návštěva z vlasti, hřejivé vzpomínky na mládí-to vše ji vrátilo tolik sil, že s námi komunikovala, ač se její vzdálený příbuzný, jak později napsal v dopise, domníval,že již s námi nebyla schopna mluvit. Asi něco přes měsíc po našem setkání, dne 16.9.2005(16.9. je i den mých narozenin), paní Elisabeth Schwarz zemřela a je pochována daleko od své rodné vlasti, na hřbitově v Kleinostheimu, po boku jejích rodičů a sestry Marie. Čeká nás další program, který sestává z mnoha zážitků a setkání, ale musím být stručnější- doufám,že to nebude na škodu. Na cyklopoutích Orla s námi šlapou i kněží, máme tak,většinou ráno před odjezdem, mši svatou-někdy i společně s našimi hostiteli v místním kostele. V jednom cílovém místě při dřívějším příjezdu(Schonungen u Schweinfurtu) zase zbyl čas na mezinárodní fotbalový zápas.Naši někteří hráči nastupovali až během zápasu, jak dojížděli, slezli z kola a oblékli si zapůjčený dres, ale atmosféra byla výborná a fandilo se mohutně. Další den tedy šlapeme dál do pedálů, nad hlavou nám, ještě v malé výšce, přelétávají letadla statující z frankfurtského letiště, jedno za druhým. Dnešní kratší etapa nám dovoluje trochu si odpočinout a navštívit Mohuč na soutoku Mohanu a Rýna. Další den již tedy pokračujeme podél Rýna. Velké řeky, dnes v Německu již i čisté,umožňují se svým systémem plavebních komor, vysoce ekonomickou a ekologickou nákladní dopravu. Více se ozývá bolest pravého kolene a tak při jedné zastávce, když vidím v blízkosti tréningové hřiště fotbalových žáčků, zajdu tam a požádám o nějaký obstřik, jak to často bývá vidět na fotbalových hřištích po faulech, snad by mi to pomohlo. Mají přestávku s dobrou svačinou, já však odchŕ 1zím s nepořízenou, což je ale na druhé straně dobře- u tak mladých by se asi tyto metody neměly používat. Ale vlastně neodcházím tak úplně s nepořízenou-dostávám radu(v žertu),abych přeplaval Rýn. To radši odmítám,i když zde řeka není (k umělému ostrůvku) široká, ale voda je studená, chladila by až moc. Cílem naší dnešní etapy je Vallendar, za soutokem Rýna s Moselou. O pobytu v místní farnosti jsem se již zmínil, předprogram k setkání v Kolíně předčil naše očekávání. Cesta vlakem do Trevíru (ve zdejší katedrále je uložen šat Pána Ježíše, jak ho našla sv. Helena), údolím Mosely na diecézní setkání, výlet lodí po romantickém údolí Rýna (Loreley) .Jak se dovídám cetou, při hovoru z jednou mladou účastnicí z místnŕ d farnosti- na př.i farnost využívá loďi k celodennímu rodinnému výletu farnosti do jednoho poutního kostela na Rýnu.Setkání s mladou a nejstarší generací na chráněném ostrově v řece Rýnu, večerní ohňostroj z pevnosti nad Koblencem nad osvětlenými loďmi plujícími Rýnem a další programy ve farnosti, kde již se všude satkáváme s účastníky z dalších zemí.Naši hostitelé z farnosti i rodiny pana Kapse jsou velmi vstřícní a důvěřují nám. Po našem příchodu zůstáváme v domě Kapsových samotni. Naši hostitelé se odešli modlit za známého, který zemřel. A my jsme se chtěli podívat na televizní vysílání zemské televize, která natáčela náš ranní odjezd z Oberweselu a v natočeném rozhovoru hovořil i můj syn(záznam pak dostal od p.Kapse ja ko dárek). V nedělním odpoledni nás pan Kaps zaveze na prohlídku pevnosti u Koblence týčící se na pravém břehu Rýna. Vallendar je malým městem, má ale 2 vysoké školy a známou neurologickou kliniku. Nedaleký Schönstatt je světovým centrem společenství a iniciativ Schönstattského hnutí(zakladatel P.Josef Kentenich). Centrum, monumentální kostel modlitby, v členité kopcovité a klidné krajině nad Rýnem. Je zde možné najít klid na modlitbu, na chvíli se vzdálit od ruchu života. Z Vallendaru pokračujeme za deště, poslední etapou přes Bonn do Kolína nad Rýnem, cíle naší cesty. Cestou přestává pršet a v Kolíně nad Rýnem brzo nacházíme místo našeho ubytování, v jedné základní škole, nedaleko centra města a kolínského dómu. Programová nabídka světového setkání mládeže je velmi bohatá-duchovní program workshopy na různá temata,setkání,kulturní programy atd. Na fotbalovém stadioně FC Köln nás při kulturním programu zdraví i legendární fotbalista Pelé. Program probíhá i v některých okolních městech, využíváme i programy v Bonnu a Düsseldorfu(na obrovské louce na břehu Rýna je dostatek místa pro mnoho vystupujících souboru i diváků). Zbývá čas si prohlédnout i historické centrum. Účastníci mají zdarma vlakovou a městskou dopravu, plné vlaky jezdí jen s minimálním zpožděním a místní obyvatelé jsou velmi ohleduplní a vstřícní, přijímají s trpělivostí i to,že se v tyto dny mohou dostat později domů. Centrem české účasti je farnost a kostel sv.Anežky, který sdílíme spolu s hnutím Taizé. Chrámová loď je pokryta kobercem, aby bylo možno sedět na zemi, tak se tam vejde nejvíce mladých. Volné zůstávají jen označené uličky. Program je přenášen i ven na obrazovky u kostela. My starší využíváme jedné kaple vzadu, kde je několik laviček na sezení. Přichází zpráva,že byl zavražděn bratr Roger, 90 letý zakladatel ekumenické komunity Taizé a místo nedaleko nás se stává pietním místem, kam přichází stále více kondolujících. Vlastní "český program" v kostele sv.Anežky je velmi bohatý a oslovující. V Kolíně žil i bl.Kolping(narodil se v nedalekém Kerpen - v jehož blízkosti, na Marienfeld, proběhne hlavní setkání). Zpovídá se venku, pod stromy u kostela. Polední stravování je dobře zvládáno i díky zkušenému vedení P.Janem Balíkem. Setkání se svatým otcem na Marienfeld, v sobotu večerní vigilie a v neděli dopoledne potom mše svatá. Ze soboty na neděli budeme zůstávat na místě, ve svých sektorech. V sobotu balíme zavazadla ve své ubytovně,základní škole, bereme si hlavně spacáky, karimatky a teplejší oblečení. My cyklisté nemusíme tak spěchat, na Marienfeld pojedeme na kolech, je to asi 15 km. Máme ještě poslední mši svatou v kostele sv.Anežky-dole v kapli(sloužila jako adorační místnost), hlavní loď se již vyklízí a připravuje na normální zítřejší provoz, než se kaple uvolní pomáháme s nakládáním materiálu. Po mši svaté vyjíždíme a dostihujeme pěší poutníky,jejich hustota se zvyšuje a tak místy jdeme s nimi-po silnici i cyklistické stezce, nálada je výborná. Část cesty využ_edvám i přesvědčení starší německé cyklistky, která se zvoněním domáhá svého práva přednosti jízdy před pěšími po cyklistické stezce. Po části trasy s pěšími nacházíme značení naší cyklistické stezky a dojíždíme do jednoho ze dvou velkých boxů, určených pro kola cyklopoutníků. Docházíme do svého sektoru, je v dohledu k vyvýšenému pahorku, kde je hlavní oltář, ale sektor je již přeplněn. Volíme proto sektor vzdálenější, abychom měli dostatek místa i na přenocování a dobrý výhled na velkou obrazovku. Místo setkání je vlastně starý vytěžený povrchový důl.Výměra 270 hektarů(asi plocha 2x1,5 km) je rozdělena na sektory. Jednotlivé sektory jsou odděleny asi půlmetrovými náspy, které slouží jako komunikace pro pŕ cší i pro obslužnou dopravu. Svatého Otce jsme již před tím viděli "živě" při jeho příjezdu do Kolína, když plul na lodi po Rýnu a na jednom místě,kde jsou prostorné louky, loď zastavila a jeho proslov byl přenášen na břeh. Stravování-vydávají se balíčky vcelku na sobotu i neděli, chce to jen trochu trpělivosti je dostatek pití. WC i možnost umývání, při okrajích areálu i další komerční občerstvení, určené zřejmě více pro neděli,kdy další učastníci doplnili asi 600.000 mladých poutníků(již odpoledne bylo přítomno asi 300.000 poutníků a do začátku vigilie ve 20.30 hod. se jejich počet zdvojnásobil) z více než 200 zemí světa, v neděli pak přijeli další účastníci hlavně z Německa a na Marienfeld bylo snad až k milionu účastníků. Se sobotním večerem přijíždí papež Benedikt XVI. Vystupujeme na násep mezi sektory a v paprscích zapadajícího slunce, které se ještě objevuje za černým mrakem, vidíme papamobil s papežem, který je bouřlivě vítán. Večerní program je i přípravou na zítřejší den. Program pokračuje i po odjezdu sv.Otce- ve skupinkách , sektorech, na náspech se setkávají mladí lidé z celého světa- někteří zpívají, tančí,diskutují-někteří se již ukládají k spánku a využívá se všeho co je k dispozici, aby se přečkala chladná noc. Noční ochlazení, velká rosa, po probuzení jsou maše spacáky, přikrývky a oblečení mokré, ale nálada výborná a rozbíhá se nedělní program před vlastní bohoslužbou. "Přišli jsme se mu poklonit"(Mt2,2) je moto naší c yklopouti. Mládež celého světa se přišla poklonit Ježíší. Stejně jako bibličtí Tři Králové, kteří patří i ke kolínské katedrále. Prožíváme nedělní mši svatou se sv.Otcem a s mladými z celého světa. A tak i zde platí slova paní Elizabeth z předchozího příběhu: "Jak je ten svět malý." Během dopoledního programu uschnou naše spací pytle a svršky a my potom v klidu balíme. My cyklisté nespěcháme, lépe se nám pojede později až přejdou pěší. Přecházíme přes vyprázdněné sektory, místy je nabízeno nespotřebované jídlo. V některých sektorech je nepořádek-je to tak trochu národní vlastnost(sběrové boxy jsou plné a další odpadky na hromadách kolem), zůstává ležet plno neotevřených, nespotřebovaných konzerv i kvalitní karimatky. Snad je to tam, kde byli účastníci ze zámoří, nemohou to vzít s sebou do letadel.Doufám jen,že použitelné potraviny budou sesbírány a využity a nebudou shrnuty do odpadu.Úspěšně se vracíme do Kolína, nakládáme svá kola do přívěsu a sami pak usedáme sice unaveni, ale šťastni,duchovně obohaceni a plni dojmů, do autobusu. Po 16 dnech pouti se vracíme domů. U čerpací stanice si kupuji noviny(MF DNES z 22.8.2005). Jeden článek"Jen víra změní svět k lepšímu,.." se zdá být objektivní. Další článek"Poutníci strávili noc v chladu a dešti...", ..."Ráno je všem již jedno, že je zima, mají hlad...Kolují poslední zásoby jídla a pití..." Co na to říci ? Ano noc byla chladná( s velkou rosou), zvečera stál černý mrak za našimi zády(jako ona biblická voda po pravici a levici Izraelitů ), ale na přijíždějícího papeže vysvitly paprsky slunce, nepršelo. Jídla byl nadbytek( zbytků by se sebralo víc než při onom zázračném biblickém nasycení). Takže je to i o tom být na místě události v pozici účastníka, je to o úhlu pohledu a podobné předchozímu příběhu(odsun nebo vyhnání ?), zde pak objektivita nebo snaha o senzaci i za cenu nepravdivé informace.


Stanislav Kodys