Cyklistická pouť Mariazell - setkání mládeže střední Evropy, 06. - 15. srpna 2007

www.cyklopoute.cz/mariazell2007/

Popis cesty

Přes 90 cyklistů, napříč všemi věkovými kategorie, druhy povolání a stavy, se vydalo začátkem srpna na kole na pouť z Uherského Brodu do největšího poutního místa Rakouska Mariazell.

V pořadí již třetí cyklopouť tohoto rozsahu (předešlé cyklopoutě vedly v roce 2005 do Kolína nad Rýnem a v roce 2004 taktéž do Mariazell) organizovali členové Orla z Uherského Brodu, kteří zajišťovali během celé pouti převoz batožin, servisní a zdravotní doprovod.
Celá cyklopouť byla rozdělena na dvě části: Putovaní na kole z Uherského Brodu do Mariazell a samotné setkání mládeže v právě zmiňovaném poutním místě Mariazell.

Sraz  bezmála stovky účastníků,  z různých koutů naší vlasti, se uskutečnil v pondělí 6. srpna  v Uherském Brodě. Po registraci v prostorách klášterního sálu následovala zahajovací mše sv. v klášterním kostele, po ní večeře a přednáška v areálu klášterní zahrady na téma „Po stopách apoštola Pavla v Turecku a Řecku“, kterou měl účastník cyklopoutě děkan Technologické fakulty ze Zlína Petr Hlaváček. Nocleh pak účastníci strávili v tělocvičně brodského gymnázia.

Ráno se pak peloton po slavnostním odstartování, které obstaral místostarosta města Uh. Brod  Antonín Juriga vydal na první etapu, jenž vedla jak po silnicích 3. tříd, tak cyklostezkami lemujícími vinnou oblast, do 100 km vzdáleného Mikulova, kde je čekalo nocování v tamější základní škole.
Další etapa,  při niž  cyklisté překračovali státní hranice směřovala do metropole Rakouska – Vídně. Zde je čekal volný den, v rámci něhož si každý mohl vybrat z bohaté nabídky kulturních pamětihodností tohoto krásou překypujícího velkoměsta. Nejprve však cyklisté společně navštívili kostel Panny Marie na Nábřeží, kde jsou uloženy ostatky českého rodáka a světce Klementa M. Hofbauera, a také katedrálu Vídně – Stefansdom. Valná většina cyklistů také využila exkluzivity místa svého ubytování a navštívila přes ulici vzdálený zámek Schönbrunn. Po jednodenním oddechu následovala v pořadí třetí etapa do města Krems. Tato etapa již vedla zcela po cyklostezce Donauradweg a jež kopíruje takřka celou délku Dunaje po Rakouském území. Z Kremsu, kde se nocovalo na zimním stadionu se vydali cyklisté do 100 km vzdáleného městečka Gaming. Etapa byla o to náročnější, že praktickou celou cestu nepřetržitě lilo jako z konve. O to více vyniklo prostorné ubytování v klášterním komplexu v Gaming, který je sídlem pobočky americké Univerzity. Poslední etapa z 400km dlouhé pouti,  měřila necelých 40 km a  vedla horským terénem s velkým převýšením do cíle pouti – do největšího rakouského poutního místa Mariazell, které právě v letošním roce slaví 850 svého vzniku.

Zde strávilo od neděle 12. do středy 15. srpna společné chvíle téměř 3 000 mladých z 8 evropských zemí. Pozvání rakouských biskupů přijali mladí z Polska, ČR, Slovenska, Rakouska, Maďarska, Slovinska, Chorvatska a Bosny a Hercegoviny. Setkání se zúčastnili všichni rakouští biskupové v čele s vídeňským arcibiskupem kardinálem Christophem Schönbornem, který už v úvodní den připomněl, že Mariazell je evropským místem a nyní také místem evropské mládeže.

Pořadatelé nabídli účastníkům bohatý program, který zahrnoval koncerty, více než 200 workshopů, mše svaté nebo světelný průvod. Zvláštní pozornost byla věnována otázce nezaměstnanosti mládeže.
Česká stopa v Mariazell byla dobře patrná a čeština zněla spolu s ostatními jazyky při bohoslužbách a ostatních aktivitách. Orelská výprava také nabídla ostatním 3 workshopy – netradiční jízdu na lehokolech, turnaj ve florbalu a diskuzi s královéhradeckým biskupem Dominikem Dukou, který svoji účastní podpořil českou výpravu.

Závěrečnou mši svatou celebroval kardinál Schönborn. „K největším zážitkům z pouti je potom možné zařadit pozdrav, který mladým do Mariazell adresoval prostřednictvím televizního vysílání v rámci tradičního Anděl Páně papež Benedikt XVI., který  do Mariazell zavítal 8. září téhož roku.

Po skončení závěrečného programu následoval odjezd domů. Pro cyklisty byly připraveny dva autobusy, které je odvezly i s jejich koly zpět do ČR.


Mgr. Petr Gabriel, hlavní organizátor

nahoru



Reportáž od Jana Pečivy

 Skutečně velká plakátová kampaň podporovaná z Rakouské strany předcházela naší pouti do Mariazell na Evropské setkání mládeže. Plakáty visely naskrz republikou a já na ně nejednou narazil. Mnoho lidí pak volilo, zda jet do Mariazell, do Tábora na Celostátní setkání mladých, nebo zkusit stihnout obojí. Nechtěl jsem minout ani jednu z těchto akcí, takže poslední volba byla tou mojí.

Šestého srpna se naše auto přiblížilo k Uherskému Brodu, jehož Orelská jednota již po několikáté organizovala cyklopouť. Tentokráte byl cíl Mariazell. Již první okamžiky před zaparkováním auta odhalil na ulici některé známé tváře účastníků minulých poutí. Následovalo radostné přivítání, které nebralo konce díky dalším přijíždějícím. Zázemí dominikánského kláštera nám poskytlo večerní program se mší svatou, hudebním průřezem celosvětové křesťanské hudby zajištěné DJ Chosém a přednáškou děkana Zlínské univerzity, který jel také s námi.


Do nového dne jsme se prospali v blízké tělocvičně. Celé ráno se neslo v duchu očekávání startu cyklopouti. Mše, snídaně, startovací foto, a pak už se to před klášterem jen hemžilo 90 účastníky poutě. Většinou to byli mladí, nejstatečnější dokonce i ze základní školy. Elitu výpravy pak tvořila skupina nespecifikovaného věku končící u 68 let. Kolem 9:00 bylo vše připraveno a místostarosta Uherského Brodu slavnostně odstartoval pouť.

Peleton se rozjel. Policie na minutu zastavila dopravu na výjezdu z města a my vyrazili na první kilometry. Houf se prohnal městem a vyrazil po vedlejší silnici do zelených luk a lesů Jižní Moravy.
Všichni šlapali, plni očekávání, co nám asi těch očekávaných 400 kilometrů a 6 dnů přinese.


Po prvních 20 kilometrech směr Mikulov jsme zastavili ke krátkému výdechu. Prohlížel jsem si 30 účastníků, kteří jeli v našem houfu. V duchu jsem meditoval nad tím, že jsem byl i já včera, částečně dobrovolně, zapsán do skupinky se čtyřma holkama. Dva kamarádi sdíleli se mnou podobný osud. Když se tedy čtyři holky trhly a nám už chládly nohy, nechali jsme odpočívající tábor odpočívat a vyrazili také. Vůbec jsme netušili, že nastal omyl a naše skupinka „šlapeto“ zůstane nekompletní. S druhou, také nekompletní, skupinou „pohodáři“ jsme ten den měli ještě několikrát zabloudit. Vůbec, bloudění bylo součástí cesty, a tak jsme se jen příjemně zasmáli nad absurditou, když přesně opačným směrem profičela druhá skupina tvrdíc něco jako, že Mikulov je tudy. Navzdory všemu se Mikulov stále přibližoval.

Záhada ztracené půlky naší skupinky „šlapeto“ zůstala neobjasněná až do konce pouti. Někteří členové našeho nového uskupení „pohodáři x šlapeto“ soudí, že se jednalo o nejrychlejší holky ze všech a že do konce každé etapy dojížděli těsně hned za skupinkou „Rychlá rota“ –  tudíž jsme je nikdy neviděli.


Samotný Mikulov nás poněkud zaskočil – přes celodenní vedro jsme nejprve 2 kilometry před cílem prodělali letošní křest deštěm a promokli až na kůži. To ale v kontextu celé pouti nic neznamenalo. Pak jsme teda nalezli základní školu, kde jsme povečeřeli a měli přespat. V chlapecké tělocvičně se však tak mohutně sušily promoklé věci, že to bylo fakt „hustý“. Při pokusu usnout jsem se po chvilce probudil úlekem, že se dusím. Tvrďáci to vydrželi, ale já šel spát na chodbu k jídelně a jiní ven pod polojasnou oblohu, raději riskujíc déšť než nedostatek kyslíku.

Druhý den nás opět probudilo slunce hrozící dalším horkým dnem při naší sto kilometrové cestě do Vídně. Cesta Rakouskem byla krásná, lidé přátelští a bloudilo se o poznání méně. Avšak žízeň, vypitá láhev a velké vedlo dělají své. A tak, když někteří z nás spatřili uprostřed vesnice fontánu, neváhali ji využít – ne k pití, ale jiným formám osvěžení. Jedné místní paní se nás zželelo a nejen, že nám naplnila prázdné lahve vodou, ale našla se i hadice pro širší osvěžení, které nám ten den nebylo formou deště z nebe naděleno.


Cesta pak vedla po cyklotrase „Eurovelo 9“ až k Vídni. To jsme však ještě nevěděli, že cedule Wien vůbec nic neznamená vzhledem k poloze Schönbrunu, kde jsme měli ten večer v přilehlé lokalitě spát. „Nejúspěšnější“ se chlubili, že najezdili 50 kilometrů průjezdem Vídní než našli Schönbrun. My najeli sice jen 25, ale zato jsme se mohli pochlubit, že jsme se ve dvou ztratili naší skupince, když jsme urgentně a nutně hledali na začátku Vídně záchod. Samozřejmě jsme pak zjistili, že nikdo z nás dvou nemá mapu. Naštěstí zabrala naše angličtina a ochotní Vídeňané nás nakonec do Schönbrunu úspěšně za hodinu a půl usilovného šlapání nakonec navedli.

Den volna ve Vídni mohl každý prožít po svém. Já se připojil k naší skupině 4 kluků a 4 holek, kteří začínali prohlídku Vídně katedrálou na Stephansplatz. Pak jsme kolem Vídeňské opery zamířili k Hoffburgu – krása. Neodolali jsme tamějším zeleným parkům a chvíli na nich spočinuli. Tečku všemu jsme nedali koupáním v Dunaji jako jiné skupiny, ale vyblbli jsme se na šlapacích loďkách. Fotky z těchto chvílí pak vzbudili dodatečně v Mariazell podezření, jestli jsme opravdu přišlapali na kolech nebo po vodě.


Další den se nesl v duchu experimentů – jedni, jako já, jeli lesy a ztratili se. Druzí jeli dunajskou cyklostezkou (severní břeh) a ztratili se také. Po několika dobrodružstvích jsme se setkali v Tullnu a dál již šlapali bezpečně cyklotrasou po jižním břehu Dunaje až do Krems.

Velmi „polní“ podmínky přespání na ledním stadionu v Krems předznačovaly ducha poutě následujících dvou dní, které nás dělily od Mariazell. Někteří se ráno probudili na lehce smrdící gumě podlahy ledního stadionu, jiní – toužící po čerstvém vzduchu – tak ti se probudili na tribuně vedle hřiště, když 10 metrů za jejich zády projel první ranní vlak v 5:01.


Pouť však může žádat i oběti a dnešní den to měl prověřit. Odešli jsme tedy všichni asi půl kilometru do restaurace na snídani. Snídaně byla luxus, ale že se nikomu nechtělo nazpět pro baťohy a ke kolům, to snídaňovým zážitkem způsobeno nebylo – lilo totiž jak z konve. Zábava byla veselá, trochu umocněná bezmocnými pohledy skrz prosklenou zeď na déšť. Nakonec však zvítězila statečnost a už po deváté se některé skupinky odvážily vyjet. My vyrazili v menší dešťové pouze v naději, že snad teď chvíli pršet nebude. Ale naděje nám vydržela jen asi 10 minut. Voda stékala z přilby po tvářích, za chvíli šla cítit i v botech a kdo v poledne nebyl od pasu dolů mokrý, nebyl normální. Zima nebyla, neboť jsme šlapali. Přesto jsme se zastavili na teplou polívku v menší hospodě. Vodní stopa vedoucí od dveří přes celou hospodu až k našemu stolu, mokré židle a písek, který utkvěl na částech těla blízkých sedlu, volaly už pouze po cementu, abychom mohli začít někde zdít.

Odpočatí a vysmátí jsme trochu ve vážnosti opět nasedli na sedla svých kol a vyrazili dál dunajskou cyklostezkou. Od dalších zážitků mě uprostřed přátelského rozhovoru náhle vytrhly vibrace zadního kola a hned jsem zastavoval, že je píchlé. To se na silničních kolech stává často. Ostatní jsem poslal dál, ať se mnou nemrznou při lepení a raději šlapou dál. S třicetiminutovým zpožděním a zalepeným kolem jsem pak vyrazil sám k Melku s nadějí, že ostatní snad jednou dojedu a že sám nezabloudím. Avšak dohnal jsem je až daleko za Melkem v úpatí Alp než se začaly silnice zvedat do prudších kopců. Nakonec nás všechny po mnoha dalších kilometrech přivítalo město Gaming s bývalým Augustiniánským klášterem, kde je dnes univerzita a kde jsme měli přespat. Vytopené místnosti a teplá sprcha byly balzámem na naše deštěm prověřená těla, neboť málo komu zůstal i přes pláštěnky či nepromokavé bundy kousek těla suchý. Hrály se karty, zpívalo se a všíchni si odpočinuli na poslední etapu.


Abychom si pouť vychutnali až do konce, tak i další den lilo. Prádlo za noc nikomu neuschlo a boty také ne. Bláznovstvím by bylo vstoupit teď do deště v krásně suchoučkých rezervních botech a suchém oblečení. Člověk by je nedal ani za nic – co pak v Mariazell? S největším sebezapřením jsme se tedy natáhli do mokrého oblečení a mokrých bot ze včerejška a vyrazili na poslední 40 kilometrovou alpskou etapu.

Za čtvrt hodiny už nikomu včerejší mokré oblečení nevadilo, protože jsme byli promočení už  čerstvým dnešním deštěm a naše šlapající nohy dodávaly dostatek tepla zbytku těla. Při určitém odhlédnutí od těchto trablí to byla krásná a přátelská cesta. Jedni povzbuzovali druhé do kopců, které se před námi zvedaly. Stoupání byla sice krutá, ale příroda krásná. Křišťálově průhledné horské potůčky byly kouzelné a nejeden člověk zatoužil smočit v nich nohy. Krásné horské vesničky, příjemné výdechové přestávky a krásný výhled z posledního horského sedla nakonec. Kdo by si stěžoval, že má šusťáky nasáklé snad kilogramem vody, až mu skoro padají.


Ze sedla jsme bleskově zhučeli do Mariazellského údolí velmi prudkým klesáním, projeli kolem jezera, ve kterém byla nečekaně alpsky teplá voda, že tam následující den někdo z naší skupiny vlezl v plavkách. Od jezera se šlapalo snad už jen dva kilometry a vítalo nás Mariazellské stanové městečko, kde se do večera sjely 3000 mladých z Evropských zemí. Začal krásný čas, který si mnozí prožili duchovně, jiní spíše v kolektivu kamarádů – každého jak srdce vedlo. Počasí nečekaně vyšlo, což v Mariazell není tradice, a tak jsme podnikli i výlet na blízký vrchol s krásným rozhledem na Alpy. Z programu některé zaujal rozhovor s biskupem Dominikem Dukou, jiné průvod se světlem nebo hudební koncerty. Po trojdenním programu zde pak mnoho z nás pokračovalo do Tábora - Klokot na Celostátním setkání mládeže. Ale to už je jiný příběh. Snad se příští rok, nebo v brzké budoucnosti zase někam na kolech pojede. Někteří se těší už teď. Počítačově gramotným přátelům cyklistiky organizátoři vzkazují: http://www.cyklopoute.cz.

autor: Jan Pečiva

nahoru



Fotogalerie 


Fotogalerie Mariazell 2007
část I.
Fotogalerie Mariazell 2007
část II.


nahoru


Bulvár 

Místo evangelizace - chlast !!!

6. srpna 2007 se vydala skupina Orlů na cyklopouť do Mariazell. Podle kostelní nástěnky v Uherském Brodě je měla spojit víra, sport a duchovno. Podařilo se nám ale zjistit,že je spojilo něco jiného…

Už samotný počátek akce ale naznačil, že vše bude úplně jinak! Ranní výmluvy na bolesti břicha a večerní nevolnosti byly důkazem! “Taky ti bylo z toho guláše tak špatně?“ – „No, měl jsem  z něj takovou těžší noc…“ K večeři podávaný guláš byl totiž podlívaný pivem! Naražená bečka byla maskována sofistikovanou přednáškou a prezentací duchovní hudby. Z bezpečnostních důvodů se po ranním požehnání a probrání některých účastníků výstřelem startovací pistole vydal na cestu plnou nebezpečí a arogance proti předpisům - byly ignorovány jednosměrky, zákazy vjezdu i přednosti zprava! - motající se peloton za doprovodu městské policie Uh.Brod. Jen co se dostal ze spárů městské i státní policie, ihned peloton zabočil na vinnou stezku. Za stálého ochutnávání čerstvého burčáku a zbytků loňských vín, dojel až do Mikulova, kde spanilá jízda pokračovala stejným způsobem až do samotného hlavního města Rakouska – Vídně! Výmluvy o používání slivovice z důvodu zimy, deště a prochlazení nebraly konce! A to dokonce i u účastníků mladších 18-ti let! Předešlými výkony unavený peloton brzo musel zastavit a odpočinout v metropoli. Odpočinek měl trvat jeden den, ale místo relaxace, chození po památkách a objevování duchovních hodnot, převládly návštěvy místních restauračních zařízení, koupel v Dunaji  a válení se v parcích na lavičkách mezi bezdomovci .

Po „odpočinku“ následovala etapa do Kremže, kde místo klasické kremžské hořčice byla předně objevena restaurace s česky mluvícím číšníkem a následovalo vypití zásoby piva  na jeden týden! Dokonalou kamufláží takovýchto nekřesťan-ských akcí měla být mše svatá a následující celodenní déšť, mohl být brán jako pokání.

Po vyslechnutí  hádky účastníků o tom, kdo má ještě kolik zaplatit za „teplého Janáčka“ (nechlazené Uhersko Brodské pivo Janáček-pozn.red.) se alkoholovému opojení neubránila ani samotná špička vedení Orla, která se spolu s pár jedinci vydala do sklípku v Gamingském klášteře. Po pár lahvích vína při návratu na ubikace již bylo pěkně veselo. Všichni se asi těšili na přicházející neděli… a tak nedělní ráno bylo těžké. Pro všechny! Vždyť mše svatá o půl osmé ráno zamává i s leckterým věrným katolíkem. Po ní a absolutním vyplenění místní menzy, následoval odjezd účastníků do Mariazell na setkání středoevropské mládeže. Kněží se pozdrželi v místní knihovně a v „silentiu“ s pár jedinci spolu s panem Jamesonem oslavili neděli, než se vydali na cestu.
Setkání mládeže v Mariazell bylo pojato jako jeden veliký festival a tak se nemůžeme divit, že se již takhle naladěný peloton nevázal. Vrcholem bylo usnutí hlavního pořadatele na stole poté, co celý večer nasával místní atmosféru.

Jedinci, které tento festival zábavy nazvaný „cyklopouť“ neskolil, se vydali ještě na setkání mládeže v Klokotech u Tábora a vesele pokračovali ve svém bujarém projevu i nadále. Tam se navíc špička Orla ukázala být pěknou špínou, když při rozhovoru s majitelkou tamního pensionu, kde byla ubytována, jsme se dozvěděli, že se vůbec nemyje - zjištěno dle spotřeby vody. A to si vedení bužírovalo v pensionu, zatím co účastníci neměli na ubikacích ani sprchy!

Nicméně přes zlomení všech hodnot a slibů i vyprchání ilusí  se ze všech stran ozývalo pochvalné: „Ten Orel, to je cestovka!“
Co jiného dodat
než orelské: „Zdař Bůh!“


Agentura: Orelský bulvár
Text a Foto: František Matušina ml.

nahoru


Vzpomínky od Doc. Petra Hlaváčka

Jak jsem se stal cyklopoutníkem.

Někdy v květnu 2007 jsme si s děkanem Sechuanské University z Číny zajeli na Velehrad. Při prohlídce basiliky jsem si všiml plakátu s adresou cyklopoute.cz. O pár dní později jsem si adresu na internetu vyhledal. A hned jsem napsal Petrovi Gabrielovi, jestli bych taky mohl a jestli to není jenom pro mladé. Odpověděl okamžitě, že tam pojedou mnohem starší a že to určitě zvládnu. Pak přišel Email, že mám uvést druh kola na kterém pojedu. Odpověděl jsem, že mám žluté s přehazovačkou. Po pár dnech se mne v telefonu zeptal, jestli náhodou nejsem děkanem FT UTB ve Zlíně.

Den první (Zlín – Uherský Brod)
Z práce jsem odešel až po obědě. Vyšlapal jsem s kolem pěšky na Kudlov a pak už to z kopce jelo samo. Z poutníků jsem nikoho neznal.
Večer jsem měl přednášku Po cestách Sv. Pavla. Seskládal jsem několik obrázků z badatelského pobytu v Řecku a doplnil to o informace z Internetu. Podařilo se mi najít asi deset obrázků sv. Pavla od slavných malířů. Na všech je sv. Pavel zobrazován jako moudrý stařec, ale podle historiků byl popraven ve věku asi 57 let, a tak mne napadlo, že bych měl upozornit přítomné cyklopoutníky na to, že apoštol byl popraven celkem mladý, ne tak starý, jak je zobrazován. Když jsem to řekl, mezi poutníky to zašumělo. První varování, že skupina, jejíž chci být členem, má na věk jiné měřítka. No ale, co už.

Den druhý (Uherský Brod - Mikulov)
Ráno se začínalo mší svatou. Seděl jsem v lavici s brodskými babičkami a ty mne při vycházení z lavice poprosily: „Pomodlete se tam aj za nás!“
Zjistilo se, že nejsem zapsaný do žádného týmu, do kterého se měli všichni rozdělit. Založil jsem vlastní tým, pracovně nazvaný RETARDER, jehož výhodou bude něco jako posilování toho kterého týmu, který bude ten který den poslední. Moje role bude zdůrazňování Coubertenova hesla, že není důležité vyhrát, ale zúčastnit se. Tak se má nízká sportovní výkonnost snadno dá zastínit službou bližnímu. Start byl důstojný, pro mne premiérový zážitek a vzácná zkušenost. Poprvé v životě jsem odjížděl z první pozice. A i když mne pořád někdo předjížděl, měl jsem pocit, že neztrácím kontakt se špičkou.
Zejména v Hradčovicích, kde závora na přejezdu celý peloton zastavila. Už v Kunovicích jsem se ale dověděl, že odbočuji špatně a že jsem poslední…
Ujal se mne vzácný člověk: Franta, povoláním velitel profesionálního hasičského sboru v Uh. Brodě. Člověk širokého srdce, napravovatel nepravostí, stravovací a občerstvovací důstojník, prostě záruka pocitu bezpečného dojezdu. Byl mi poslán z Nebe, bez něho bych do Mikulova, prvního cíle poutě, určitě nedojel …
V Hodoníně jsme zabloudili, ale nebyli jsme na tom ještě tak špatně. Přestože jsme si tentokrát mysleli, že jsme poslední, pořád nás někdo předjížděl a ptal se nás na cestu. Bylo to velmi poučné, i když si člověk zoufá a myslí si, že je poslední, je vždycky ještě někdo za ním.


Podle plánované trasy jsme mohli jet přes Prušánky. To bylo první významné místo na trase, protože tam mám kamarády. Boženku, spolužačku ze střední školy, kterou jsem dlouho neviděl a jejího muže Jána, který má vinohrad.
„Franto, jedem na návštěvu!“
Byli doma, v Prušánkách bylo před hodama a ani Boženka, ani Jáno nevěřili, že se dá na kole dojet až do Mariazell. Pád domácí nám nabídl výborné Sylvánské a Boženka domácí špek. Dali jsme si jenom symbolicky a slíbili, že se v Mariazell za ně pomodlíme.
Do Mikulova jsem dojel na kyslíkový dluh… předposlední. Tím poslední byl jakýsi student, který nechtěl zmoknout a tak čekal až déšť přejde v autobusové čekárně.


Den třetí (Mikulov - Vídeň)
Vyjel jsem raději dříve a s představou, že náskok si udržím co nejdéle a pak splním slib hodný názvu týmu. Do Vídně jezdím několikrát ročně a myslel jsem si, že trasa bude po rovině a bude to brnkačka. Je to tam ale zvlněné a boční cesty rozbité, takže jsem pokorně šlapal vedle kola. Před Poysdorfem kráčel proti mně mladík s širokým kloboukem a holí v ruce. Na klobouku měl mušli. Kýval na mně, ať mu to kolo dám, že on na něm pojede. Zastavil jsem se a ptám se ho, kam kráčí. Vyšel z Říma a chce dojít do Čenstochové! Ptal se na poutní místa u nás a možnosti ubytování. Doporučoval jsem mu Brod, Hostýn, Kopeček u Olomouce. Kýval hlavou. Ty nemáš mapu? Ne! Proč, jsem v rukách Božích!!! Pomodli se za mne V Mariacell! A ty za mne v Czenstochowé!
Než jsem stačil dojet do Mistelbachu, předjelo mne asi 30 poutníků a hlavně dojel mne Franta hasič. Pozval jsem ho na skleničku stolního bílého a to nás asi předjeli všichni ostatní a já jsem neměl koho zdržovat. Odbočili jsme směrem k poutnímu kostelíku a jeli „lesní trasou“. A zas ty kopce, Franta řekl, že mne počká na kopci. Tlačil jsem kolo pěšky a tak v půli kopce se mne zeptal starší zedník v montérkách. Kam všichni v těch červených tričkách jedete? Do Mariazell! Poutníci? Gréto, dones víno! Byl jsem tak vyčerpán, že jsem odmítal jenom ze slušnosti a ze sebezapřením. Decinka domácího vína ze sklepa a chladná voda ze studny… Už jsem věděl, jak se platí: Ano pomodlím se za Vás v Mariazell. A až pojedete příště, už tady budeme mít vinárnu, stavte se!
Franta měl na kole tachometr a tak hlásil: Ještě 25 (20, 10) km do Vídně. Tak jsme si udělali odpočinek v trávě. Proti informacím z plánku to ale bylo o dobrých 20 km delší. A zatměli jsme. V předměstí mne předjížděl Mercedes. Zastavil a muž sportovní figury nám doporučil, abychom šli pěšky, že nemáme světla, že on je (hodný) policajt, ale ostatní nám můžou dát pokutu a zabavit kolo.
Zasedli jsme na zahrádce u nejbližší benzinky a zavolali Petrovi Gabrielovi. Nic víc se nedalo dělat, je dobré cestovat s Gabrielem…


Den čtvrtý (Vídeň)
Odjíždíme metrem ke gotickému kostelu Pany Marie Na Nábřeží. Přivítali nás místní krajánci, nějaká paní profesorka – Kunsthistorička a její výklad byl působivý. Po prohlídce dělám nábor na výstavu o terakotové armádě. Vstupné je ale vysoké 12 Euro. Smlouváme, ale nedaří se. Nakonec se pro prohlídku rozhodne jen asi pět. Jdeme se podívat i do kostela sv. Karla Boromejského, ten je ale přeměněn v museum s výtahem až ke klenbě. Tady už za vstupné neutrácíme.

Den pátý (Vídeň – Krems)
Nechce se nám přes ten ranní provoz přes město. Vyjedeme metrem k Dunaji, odkud je jen kousek k cyklostezce. Metrem to bylo jednoduché, ale mezi stanicí metra a Dunajem byly mosty, nadjezdy a žádné značení. Logika neplatila, když Vám Vídeňáci ukáží, kde je Dunaj, vede tam čtyřproudová silnice bez sjezdu v dohledu, bez možnosti přejití na opačnou stranu. Zkusíme to opačně, půjdeme ve směru od Dunaje a ejhle, za rohem byly schody z mostu, pak už jenom se vrátit do parku a vlny krásného modrého Dunaje jsou na dosah. Ještě se nestačíme ani zaradovat, už nás dojeli ti mladí, trénovaní a zkušenější. Náskok v čudu, ale ještě bude koho zdržovat. Jede nás dnes (díky metru) víc, většina je při sile, odpočinutí po dnu volna a tak se rozhoduji pro další důstojnou strategii z arzenálu týmu RETARDÉR.
Pánové, před námi je Klostenneuburg. Tam je klášter, kde mniši vyvinuli moštoměr. Tam jsem chtěl vždycky zajet (když jsme nemohli cestovat).
Franta hasič mne podporoval, že je to jasné, že se tam jede. Vyjeli jsme na kopec ke klášteru, zamkli kola, zašli si prohlédnout nádherný klášterní kostel a pak do vinotéky. Chtěl jsem objednat Neuburské, ale dověděl jsem se, že ho tahy pijí jako Martinské a tak že už není. Třetím v týmu byl další Franta profesionální voják. Ten nepil a navíc nás rušil poutnickou pohodu úvahami o škodlivosti alkoholu. Jinak byl ale dobrák, když zjistil, že už nemůžu na kole sedět, půjčil mi svůj gelový potah sedla a výrazně zmírnil tlakové diskomfortní pocity. Pokračovali jsme v jakési pohodě. Počasí bylo ale proti nám. Pršelo a foukal silný protivítr. V protisměru jsme potkávali desítky cyklistů, kteří jeli až z Passau. V jednom okamžiku, jeli proti nám bez šlapání, jenom roztáhli ruky s pláštěnkami a vítr tlačil…
Pak sjíždíme kousek od Dunaje. U topolové aleje je dřevěná budka s lavičkami, kde prodávají místní sedláci své produkty. Sesedáme a Franta zavelel: Občerstvovací pausa. Z nabídky objednávám Must, v domnění, že je to jablečný mošt. Byl to poctivý jabčák. A tak jsem dostal dvojitou dávku, protože Franta voják nepije.

Den šestý (Krems – Gaming)
To už pršelo od rána. Ale vyjíždíme netuše, že nás čeká nejtěžší etapa. Vítr a déšť. Žádný sklep po cestě, restaurace zavřené, Američani si asi prodloužili pobyt. Celý den potkáváme (tedy přesněji řečeno: nás předjíždí) jenom cyklopoutníci z Uh. Brodu. Podle mapy jsme zjistili, že asi po 60 km jede vlak až do Gamingu, našeho útočiště. Po obědě (tatranky s vodou obohacenou tabletou šumivých vitamíny), jsme přejeli Dunaj a po chvilce bloudění v dešti jsme našli vlakové nádraží. Koupili lístky a pod své mokré dresy nacpali všecky možné prospekty nabízené cestujícím v čekárně. Po hodině jsme pohodlně a včas dorazili do kláštera. Autem museli dovézt asi 30 cyklopoutníků. Petr Gabriel ale všechno zvládl. Nejezděte na žádnou pouť na kole, pokud vás nebudou jistit Orli z Brodu.

Den sedmý (Gaming – Mariazell – Zlín)
Někdo rozšířil zprávu, že podle rádia má přestat pršet v 10 hodin. To zviklalo většinu unavených a vyčerpaných. Vyrážím přesto za mrholení, ještě před 9 hodinou. Do cíle zbývá jen asi 40 km, ale dvakrát se musí překonat velký výškový rozdíl. Několik místních mladíků profičí okolo v autech a povykují na všechny, kteří tlačí kolo do kopce. Sjezdy dolu už neprožívám, jenom urychlují pocit přibližujícího se k Mariazellu. Nakonec cílová rovinka a před poutním městem mne čekají spolupoutníci. Dojíždím jako první v kategorii netrénovaných padesátníků.
Odkládám kolo a jdu se podívat do poutního chrámu. Kostel je zvenku obyčejný, ale uvnitř nádherný a plný poutníků. Hlavním vchodem zrovna prochází procesí. U pilíře je odloženo několik desítek skládacích turistických holí. Chci si je vyfotit, ale před objektivem uvidím mávající ruku kněze z procesí. „No foto!“ Ještě jednou zahrozil a rychle se vrátil do průvodu a okamžitě se soustředil na modlitbu. Nefotím, tady se nevyjednává.
Jak se ten kněz ale mohl rychle zase soustředit… Uvědomil jsem si, že za 10 minut odjíždí auto, které mne vezme zpět do Zlína. A já se zdržuji focením turistických holí. A to jsem slíbil, že se tady pomodlím, za brodské babičky, za Boženku, za Jána, za poutníka z Říma, za vinaře u Poysdorfu, za vídeňského policajta, …
Bože můj, ještě za mé blízké. A za nepřátele bych taky měl… a za Fakultu… a za ty, kterým jsem ublížil… To se nedá stihnout!
Vždyť se nemůžu po tom všem ani soustředit.
Musím se sem vrátit. Určitě se sem vrátím.
Dej Bože můj, dej abych se sem mohl ještě vrátit!


Post scriptum.
Vzpomínky na cyklopouť jsem sepsal až na Velikonoční pondělí 2008. A poslal jsem první verzi rukopisu nejdřív pár známým. Děkuji všem za připomínky a podněty. Ano, máte pravdu, bylo tam mnohem více zážitků, mnohem více kamarádů.
Nezmínil jsem se např. o Janíkových. Když nás dojeli se svým čtyřletým synem u větrných elektráren, neomaleně jsem paní Janíkové řekl, že mi připomněla nejstarší zmínku o Slovanech, vlastně o Avarech, které Slovanské ženy z rozmaru zapřahali do povozů místo koní a nechali se jimi vozit. Ona mi za to druhý den ve chvíli mého úplného vyčerpání nabídla energetický nápoj a ten mi fakt pomohl.
Už jsem zapomněl, že bych měl z celkové délky ujeté trasy odečíst asi 3 m, které jsem překonal letem bez kontaktu se svým žlutým kolem s přehazovačkou do oraniska.
Nezmínil jsem se o Vláďovi, a mlčenlivém kamarádovi od Pardubic.
O starších pánech, kteří byli použiti při mém přesvědčování jako argument, že to zvládnu. To musím vytknout Petrovi Gabrielovi, že to nebylo zrovna fér, ale díky za ten klam, jinak bych nejel.
O studentovi, kterého jsem v tělocvičně ve Vídni přesvědčoval o tom, že je třeba změnit názor na hodnocení Leona III. Isarijského a který mi řekl: „No, to už nechytám!“
O manželech od Třebíče, kteří s námi jeli pár zastávek vlakem do Gammingu a jejichž vzájemnou úctu přeji všem ženatým.
O tom dobrém muži, který za mnou přišel na pokoj v Gammingu, říct mi, že je tam pravoslavná kaple a já jsem se hodinu předváděl o Ikonopisu.
O léčivé vodě u kostelíka, o mamince hlídající malou dcerku na zahrádce, co nám dala vodu, o tom jak mi chtěl Franta voják pomáhat, ale jeho aura měřila jenom 2 m.
O zdravotní službě, která se snažila pomoci mi se zhoršujícím brnění malíku a ukazováčku…
Všem se omlouvám. Až budu veliký, tak to všecko dopíšu.
Ale mám jiný nápad, pojďme uchovat to pěkné a pojďme si to zopakovat.
Já vím, a slyším Vaše námitky: Nikdy nevkročíš do stejné řeky!
Pojďme si tedy prožít nové zážitky na pouti do Čenstochové.

Post sciptum 2.
Pojedu opět na žlutém kole s přehazovačkou. V sobotu odlétám do Číny a pozvu i děkana ze Sechunské University. Kdyby on býval byl k nám tehdy nepřijel, nebyl bych dnes bohatší o to, co nemám čas podrobněji sepsat.

nahoru